Starokladrubský kůň

About Starokladrubský kůň

Starokladrubský kůň (dříve Equus bohemicus) je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát, jehož původ sahá až na začátek novověku. Zároveň je to zřejmě jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální kočárovou službu na panovnickém dvoře. Do dnešních dnů si udržel barokní ráz. V současnosti se jedná o oblíbeného výstavního nebo rodinného koně, který je vhodný i pro vození dětí. Využívá se i v hiporehabilitaci. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem. Obecně se dělí na dva typy podle barvy: bělouše a vraníky.

Starokladrubský vraník vznikl současně s běloušem. Vraníci ale zdědili více vlastností po tvrdých neapolských předcích, nebyli tak ustálení v exteriéru, tak byli některými bráni jako méně ušlechtilí. U císařského dvora byli používáni pro kočárovou službu v obdobích smutku, při smutečních obřadech, ale i při jiných příležitostech. Starokladrubští koně ale byli později používáni i k práci v hospodářství, pro svou vytrvalost a tahavost byli oblíbeni mezi některými chovateli a rolníky.

V roce 1579 založil Rudolf II. na místě dnešní obce Kladruby nad Labem hřebčín, který je v současné době jedním z nejstarších stále fungujících hřebčínů na světě.

Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a později staroitalskými (neapolskými) hřebci. Od 17. století byla vedena plemenná kniha, ve které bylo zaznamenáno přes 1 000 kusů starokladrubských koní. Někteří z nich měli údajně výšku v kohoutku 2 m, i když současní koně jsou menší. Během první poloviny 18. století, za vlády Karla VI., pak hřebčín zažil svůj největší rozkvět: chováno zde bylo přes tisíc koní.

Za sedmileté války hřebčín vyhořel. Koně byli včas evakuováni, ale bylo zničeno mnoho dokumentů o šlechtění a chovu. Císařovna Marie Terezie hřebčín zrušila, Josef II. ho ale později znovu obnovil. Po vzniku samostatného Československa se chov potýkal s mnoha problémy, protože koně byli mnohými vnímáni jako symbol habsburské monarchie.