Původním domovem velšských poníků jsou kopce a údolí Walesu, kde bývají tvrdé zimy a chudá vegetace. Tyto podmínky během staletí vytvořily tvrdá a odolná zvířata, která byla schopná přežít. Později byly poníci ohroženi například ediktem Jindřicha VII., který přikazoval zabít všechny koně nižší než 15 pěstí (cca 150cm), protože bylo potřeba snížit stavy a malí koně nebyli vhodní pro armádu. Poníci přežili jen díky tomu, že se pohybovali v nedostupných horách. Šlechtění Velšského ponyho začalo v 18. století a plemenná kniha byla založena roku 1902. Nyní se poníci rozdělují na 4 sekce, především podle výšky.
Poníci mají malou dobře nasazenou hlavu s arabskými rysy, velké smělé doširoka posazené oči, malé a bystré uši a výrazné nozdry. Krk je dlouhý a dobře nesený, u hřebců se sklonem k mohutnému hřebenu. Plece jsou dlouhé a kohoutek jemný, nohy směřují kolmo k zemi a mají silné předloktí, kopyto je tvrdé a chodidlo kulaté. Poníci mají mít hluboký hrudník a dobře klenutá žebra. Ocas je dobře nasazený a živě nesený. Pohyb je energický a vpředu dlouhý, zadní nohy dopadají energicky pod tělo. Poníci jsou často šedí, ale mohou mít kteroukoliv barvu kromě strakaté nebo skvrnité.
Dříve byly používáni jako soumaři, nebo pracovali v dolech. Dnes jsou především prvotřídními poníky pro děti hlavně díky jejich vynikající povaze. Jsou talentovaní jak pod sedlem tak v zápřahu.